Viribus Unitis 2012 – první část

Asi nevíte, co je to Viribus Unitis – více informací nasosáte na www.viribusunitis.cz, případně prohledejte stránky DFensova blogu a pátrejte po českém překladu, který zní: Spojenými silami.

Netradiční automobilovou orientační soutěž pořádá každý rok Jirka Jirout, vystupující pod přezdívkou JJ (chcete-li džej džej) známý to monarchista, který svou lásku k (nutno přiznat úspěšnější) beta verzi EU promítá právě i do této soutěže, navíc se tato tradičně koná v datum co nejbližší k výročí narození Františka Josefa I. (18. srpen) a Karla I. (17. srpen).

O Viribusu jsem tady psal už loni (zde) a naši premiéru v této soutěži bohužel znemožnil můj zlomený kotník. Letos už nás ale nic nemohlo zastavit, a tak náš tým, který jsme pojmenovali (díky účasti přátel z radioklubu) OK1KPI mohl směle nastoupit a to ve složení radioamatéři: Houba (OK1JWH), Karel (OK1CPI), radista: Majkl, amatéři: Byba a já, RIK, coby držitel volantu.

Na soutěž jsme se pilně připravovali, týden před akcí jsme v klubovně radioklubu učinili přípravné setkání, kde jsme stanovili čím pojedeme a co asi vezmeme sebou. Z diskuze na DFensovi jsem věděli, že speciálním hintem pro závod byl „Saturnin“, takže jsem knihu pořídil, zhltl, půjčil Majklovi. Karel sehnal audiobook, který jsem poslouchal celý týden v autě. Domluvili jsme se, že do Stárkova, na start závodu, přijedeme již v pátek večer a to dvěma vozy, Houbovým služebákem a naší (Byby a mojí) Sněhurkou (Chrysler Town&Country). Sněhurka jí říkáme proto, že uveze 7 trpaslíků. Přespíme, nepotřebné věci necháme v Houbově dehtové koktávce a Sněhurku připravíme na závod jako gangster car. Sebou jsme vymysleli vzít (a nakonec i vzali) neuvěřitelné množství věcí, o kterých se nebudu v této chvíli z taktických důvodů zmiňovat. Domluvili jsme si role, sepsali tzv. tudů list, provedli brainstorming a také winedrinking.

Všem soutěžím, závodům, nebo jiným zajímavým víkendovým akcím, které spojuje typicky nutnost přípravy ve formě dobrého spánku a kvalitní relaxace, samozřejmě předchází naprosto reálný mrsk v práci, neočekávané události, nemožnost stihnout vše, co člověk plánoval a s tím související spánkový dluh, případně jeho starší a všudypřítomná sestra kocovina. Nejinak tomu bylo před VU 2012. Jednou z věcí, kterou jsem si předsevzal bylo uvařit něco dobrého sebou, ideálně i na revanš ostatním. Jediný možný den přípravy těchto původně zamýšlených kulinařin jsem si stanovil na čtvrtek a rozhodl se vyrobit kuřecí galantýnku, paštiku a domácí chléb z žitného kvásku. Situaci zkomplikovala skutečnost, že moje bývalá žena měla před pár dny svátek. Pozval jsem ji již v neděli, jestli by se stavila cestou z práce, že jí popřejeme a ona se rozhodla přijet ve čtvrtek, a to prosím na kole, abychom – jak vysvětlila – mohli flašku otevřít. U předchozí myšlenky se nebudu zdržovat, nicméně jako důsledek vznikl nepříjemný fakt, že flašky se nakonec bootovali dvě, většinu jsem vypil já a takto vesele naladěn se vrhl do přípravy jídla na cestu.

První chybička vznikla tak, že jsem do paštiky zapomněl dát máslo, takže její výsledná konzistence byla poněkud sypčí. Druhou chybu jsem zjistil, když jsem vykostil kuře a všiml si, že jsem do paštiky zapomněl dát brusinky a mandle. Dostal jsem spásný nápad, udělat kuřecí galantinku s brusinkami a mandlemi, čímž jsem zase nechtěně vyřadil z konzumace kamaráda cukrovkáře. No tak zase si mohl dát paštiku. Zkrátka zcela vyřízený, protože jsem vlastně nestihl ani večeři, jsem si šel lehnout, abych se v pátek ráno probudil s dílčí kocovinou a odjížděl velmi časně do továrny, za účelem brzkého návratu zpět. Překonal jsem tradiční zácpu na D1 znásobenou chybějícími pruhy (kvůli nekonečnému budovatelskému úsilí v okolí 11km) a začal nakládat Sněhuru.

Byba nevěřícně kroutila hlavou, když jsem do auta ukládal polovinu vybavení garáže.

Stále se ptala: „A na co táhneš to a to, na co to tam budeme potřebovat?“

„No kdybych věděl, na co to budeme potřebovat, tak vím přesně co mám sebou vzít,“ odpovídal jsem s usilovným hledáním logiky.

Řídil jsem se zásadou, radějí sbalit více zbytečností, než aby něco důležitého chybělo. Takže se v autě postupně ocitaly i později zcela nepotřebné předměty jako namátkou: sekyrka, vodováha, balík soli, ocet, hydroxid sodný, koncentrát citronové šťávy, truhlářský vingl, zednické těžítko, olej do dvoutaktních motorů k centrále, (kterou nakonec Houba nevzal), kleště na stříhání plechu, podpalovač, sirky a spousta dalších zbytečností.

Když bylo všechno sbalené, čekali jsme na Majkla, který měl dorazit k nám cca v půl šesté a stejně jako my řešil cestu Chodov – Čerčany objízdnými trasami po krásách středočeských vesniček a silničkách pochybných tříd. Mezitím jsem udržoval telefonický styk s Houbou, který spolu s Karlem v Písku asi 90 minut nemohli najít měnič do auta. Nakonec ho našli a já jsem je donutil naložit pro jistotu i obrovskou UPSku 2200 od APCéčka.

Majkl dorazil, přeložili jsme jeho věci, jmenovali jsme Byby maminku kastelánem a vychovatelkou v jedné osobě a směle vyrazili směr Český Brod, abychom se vyhnuli zacpané Praze. Dostali jsme signál od Houby, že již také vyjíždějí z Písku. Proběhla nevyhnutelná debata:

RIK: „Máš UPSku?“

Houba: „Mám.“

RIK: „Máš ta horolezecká lana?“

Houba: „Počkej … mám!“

RIK: „Vzal sis takový to?“

Houba: „Bluetooth ….“

No Ebeni by z nás měli radost. Na cestu jsem vrazil do transmitteru kartu s audiobookem Saturnina a tak nám cesta krásně ubíhala za příjemné intonace Oldřicha Víznera.

Mezi Hradcem a Jaroměří jsme objevili benzínku, kde jsme učinili biologicky-technickou pauzu, dotázali se na pozici druhé posádky a rozhodli se na ně počkat. Také jsem usoudil, že bude stačit natankovat zde, než dohledávat nějakou plumpu poblíž Stárkova.

Další cestu jsme tedy absolvovali společně. Houba jel první a já si aspoň trošku odpočinul. V následující obci mi Houba volal, že četl tu ceduli na začátku a že si dovodil, že tady mají obecního fízla Járu a už v názvu vesnice ho nabádají, aby plnil obecní pokladnu výzvou: „Járo měř!“.

Spolu se zapadajícím sluncem jsme dorazili do Stárkova. Ukázalo se, že nikdo z nás se nepřipravil ani tak, že by byť jen tušil, kde se nachází ona fara, kterou Lacrima o.s. tak usilovně a musím se přiznat, že po shlédnutí mě napadal i přívlastek „beznadějně“ rekonstruuje. No než bychom vytahovali stroje a připojovali net, zvolili jsme jednodušší variantu a došli se potupně zeptat k místnímu kulturně-konzumačnímu centru, tedy restauraci, na jejíž zahrádce jsme podezřívali nejednoho hosta z členství v klubu Viribusáků. Ti nás již neomylně nasměrovali na místo určení.

Po příjezdu nás JJ hezky přivítal, my jsme se revanšovali jídlem a vínem, pojedli, popíjeli, seznámili se s některými dalšími týmy, také s rootem a Honzou ZZR a po velmi příjemně stráveném večeru odešli spát mnohem později, než by bylo bývalo racionální. Na druhou stranu dát si nějakou tu skleničku se ukázalo býti dobrým nápadem, neboť sál kina, ve kterém jsme spolu s dalšími posádkami přenocovali se brzy proměnil v údolí motorových pil, v němž hrál první housle nedaleko mě spící Houba, jemuž zbytek orchestru statečně sekundoval v tempu allegro con brio.

Ráno nás uvítal krásný den, snídaně a výborný čajík. Ukázalo se, že Houba trpí akutní kocovinou a chronickým deficitem spánku, ale čajík ho dokázal když ne postavit na nohy, tak alespoň přivést k životu.

JJ provedl prezenci a všem rozdal samolepku, na které byl vyobrazen malý státní znak Rakouska-Uherska a pod ním znak Království českého. Tyto symboly měly min. na dobu soutěže nahradit a překrýt na SPZtce modrý povinný kýčovitý obrázek, který symbolizuje Českou republiku v područí Evropské uhnije. Když nic jiného, tak JJejův obrázek je hezčí a důstojnější, ostatně jsem jej ze Sněhurky ani po závodě nesundaval.

Spolu se zápisem do soutěže jsme dostali návod, tedy popis principu, jak soutěž bude probíhat. Indicie na trati povedou k nějakému místu, na němž chytíme buď nějaký netradičně pojmenovaný modrozub, najdeme nějaké místopisné čí jiné jednoznačné označení, QR kód, nebo zkrátka získáme jinou jednoznačnou informaci, zkratku, číslo apod., které bude zároveň kódem k dalším indiciím a po jeho zaslání na mobil JJeje bude i informací pro organizátora, kdeže se náš tým pohybuje. Sami můžeme jeho pravost ověřit tím, že budeme hledat .zip soubor se jménem kódu na stránkách organizátora.

Samozřejmě nám připadalo nejrychlejší hacknout JJovi stránky, nicméně jednak jsme mohli předpokládat dlouhý adresář falešných .zip souborů (alespoň já bych to tak udělal) a jednak nám tento způsob nepřišel fair a nechtěli jsme se sami připravit o dobrodružství takto přízemním způsobem.

S úderem osmé prozradil JJ zadání prvního úkolu. Soutěžní otázka se vztahovala k předem avizovanému Saturninovi a první kód soutěže měl být: „Součet roků v nichž se mohl odehrávat děj knihy Saturnin.“

A byli jsme v prčici, jako ostatní. Už za jízdy jsme se bavili o tom, že kniha takřka téměř abstrahuje od místopisných a letopisných údajů. Takže jsme se pustili do společné činnosti. Majkl začal hledat historické souvislosti a řešit, zda nějaká skutečnost vylučuje, aby se děj odehrával za války. Karel začal vyvíjet script na brutal atack, Byba začala listovat knihou a téměř se jí povedlo nás navést na správnou myšlenku odkazem na datum 26.srpna a Houba začal googlovat. Nakonec jsme se shodli, že nejpravděpodobnější interval jsou meziválečná léta. Já jsem mezitím prohodil pár slov s JJejem, který se ptal jak jsme na tom, odpověděl jsem, že četli, četli, dokonce máme sebou, celou cestu poslouchali a nevíme, nevíme. Doteď nevím, jestli nás bylo JJejovi líto, nebo jestli chtěl roztrhat startovní pole. Také je možné, že moje nevinné přiznání, že nevíme, nepochopil jako, nevíme-hledáme, nýbrž jako nevíme-poraď a poradil. Vysvětlil mi, že na základně jedné informace se dá specifikovat 7 let příběhu a na základě druhé specifikovat přesný rok. Samozřejmě najít místo součtu roků jeden jediný bylo na cca. 30 vteřin a již jsme stahovali soubor 1937.zip.

Teprve později jsme dohledali, že 7 let které JJ vymyslel specifikovala zmínka o Škodě Rapid, kterou jezdila slečna barbora a která se vyráběla v letech 1935-1938, kniha vyšla v roce 1942. Je pravděpodobné, že horní limit by šel snížit ještě o válku, ačkoli je v knize sporný moment ohledně zatemňování v příběhu s panem Brudíkem. Nicméně zcela jednoznačnou indicií je zmínění datumu: „čtvrtek 26. srpna“, který Byba v textu našla a nikomu z nás nedošla závažnost tohoto oznámení. Při explorování kalendáře by jinak bylo jasné, že čtvrtek 26. srpna musel být v roce 1937, neboť ostatní jsou mimo výřez.

Stáhli jsme si následující soubor .pdf, který nám ukázal tento obrázek:

Když jsme nad tím začali diskutovat, zjistili jsme, že je kolem příliš mnoho posádek a naše debaty jsou dost slyšet. Uchýlili jsme se tedy ke strategii poodjet pryč. Jednak tím znervozníme soupeře a jednak budeme mít klid na rozpravu. Poodjeli jsme za roh na náměstí, ani tam jsme nebyli sami. Z obrázku se nám zdálo patrné, že se jedná o mimoúrovňové křížení železnic, k čemuž přispěla známá skutečnost, že jedním z členů realizačního týmu je David Viktora, jak sám JJ píše „železniční maniak“ a že i ve všech minulých ročnících byla nějaká vychytávka související s železnicí.

Poměrně rychle nás tak Pan Google přivedl nedaleko Trutnova … na tuto křižovatku železnic.

Ujali jsme se tedy vedení v soutěži (alespoň si to myslíme) a vyrazili přiměřeně svižným kalupem do Trutnova. Cestou jsme ještě řešili Saturnina i to křížení. V 8:38 jsme byli na místě. Chytili jsme kromě vlastních přístrojů i modrozub s divným jménem, ale jeho kód se nám nepodařilo zadat, neboť jsem si neuvědomil, že když chcípnu auto, přestane nám běžet wifina. Rozeběhli jsme se k mostům a našli asi 10 různých nápisových cedulek, než nám došlo, že bez motoru nic neověříme. Doběhl jsem tedy pro auto, zaparkoval ho blíž a šli jsme znovu proklepávat kódy. V tu chvíli přiletěl tým v bílém MB 100. Ihned jsme pochopili, že ten bluetooth byl správně a v 8:48 odesílali již druhý kód na telefon JJeje.

Pokračování zde: