Jak jste se dověděli v předchozích částech příběhu, tým I.Questu letos absolvoval Viribus Unitis na třetím místě a velmi si celou soutěž užil. Co musíme zlepšit je interní věcí týmu a samozřejmě na tom budeme do příště pracovat. V každém případě se všem členům týmu soutěž letos velmi líbila, aneb mohu-li citovat Houbu, tak za vše hovoří jeho prohlášení: „Kdyby byla takhle skvělá soutěž každý týden, tak na ní vždy pojedu a budu se muset rozvést.“

JJ se letos opravdu pochlapil, ještě před soutěží vyrobil nádherný teaser plný mistrných záběrů, podmaněný nádhernou hudbou a výjevy ve videu zaměstnaly většinu soutěžících na celý týden, aniž by si byli stoprocentně jisti, zda získali z možných informací všechny a zdali jsou vůbec validní.

Soutěž samotná byla vymyšlena velmi chytře. První nádherný quest spočíval v principu, že latinský text mistrně předstíral šifru a byl následován vycházkou po křížové cestě.

Druhý úkol zavedl nelinearitu a soutěžící se mohli rozjet buďto do Polska, nebo cestou do Žďáru, kde by získali další indicie do muzea Merkuru, což by jim umožnilo navštívít broumovskou kavárnu ještě relativně brzy a na dešifrování questu by měli hromadu času. Podobné to bylo v Polsku i na Hvězdě.

Soutěž byla extrémně hratelná, všechny kódy byly na místě a snadno dohledatelné, soutěžící se s vyjímkou fyzického questu pod viaduktem nikde nehromadili a soutěž probíhala hĺadce a zábavně. Schovat falešnou krabičku s kódem na místo, které JJ dopředu prozradil teaserem, dát na ni jako kód číslo čipu a dovnitř vpodstatě nic, co může pomoci v soutěži, je také úžasný nápad a nás může jen mrzet, že jsme nebyli lepší a neměli možnost hledat opravdovou krabičku uprostřed lesa.

Další výbornou feaurou bylo dopředné zveřejnění, kde a v kolik hodin se nachází občerstvení, to bylo perfektní.

Pokud bych měl vypíchnout několik drobností k feedbacku, tak předem upozorňuji, že jsou to jenom detaily, které rozhodně neubraly celé soutěži na působivosti.

1. Fyzický úkol nepočítal s tím, že někdo nahoru vůbec nevyleze, možná by bylo vhodnější definovat na úkol timeout a v případě neúspěchu pokračovat zajížďkou.

2. Že je finální kód na krabičce jen jedním´číslem z questu nositelů nobelovky mě upřímně zklamalo a do této logiky mi nezapadala nápověda čtvrtého nositele.

V každém případě věřím, že letošní VU se nelíbil jenom nám, ostatně feedback ostatních týmů byl také pozitivní. Je škoda, že někteří salonní fóroví remcalové si letos VU nestřihli, protože jsem zcela přesvědčen, že by nenašli jediný důvod prudit. A pokud ano, pak už to musí být skutečně diagnoza.

Během soutěže jsme nezvládali příliš dokumentovat, takže fotogalerie jenom velmi skromná.

Na závěr jediné: JJeji díky, těšíme se na další ročník!

Takže kde jsme to skončili? V Broumově a máme čip.

Když jsme si prošli indicie, které nám chybí vyřešit, zjistili jsme, že to jsou dva klíče, ke kterým nemáme „zámek“, dále datumy nobelistů, které jsme si doplnili takto na tyto dvě možné kombinace:

1843 1890 1896 1901 1896 1939

1905 1959 1947 1984 1947 2007

1914 1967 1984 1986 1957 N/A

1843 1890 1896 1901 1939 1896

1905 1959 1947 1984 2007 1947

1914 1967 1984 1986 N/A 1957

Součty, jako předpokládaný kód do zamčené krabičky nám pak připadlo v úvahu: 5872 nebo 5889.

Dále jsme měli broučka, z jehož nožiček jistě něco dostaneme a asi 2,5 hodiny času. Vyrazili jsme samozřejmě do Otovic, protože jsme čekali, že po správném zadání PINu, se dozvíme nějakou další podstatnou indicii, s tím, že tamtéž dostaneme i tajemství z čipu. Houba měl celou cestu na mysli, zjistit, jaký má čip číslo a případně ho zkusit zadat do krabičky, ale prý jsem ho nepustil ke slovu a tak to zapomněl.

Na místě bylo kromě DEZILUZE několik dalších týmů a kameramani. Postupně přijížděli další. DEZILUZE vypadala poněkud pesimisticky, zatímco my plni energie jsme se vrhli ke kódu a začali do něj vkládat všechny myslitelně kombinace, ke kterým jsme měli indicie.

Mezitím se Kája s Houbou vrhli na čip po správném připojení napájení začali dostávat nějakou morseovku z blikátek. Pokusil jsem se výsledek natočit kamerou a pak to z toho dostat, ale Houbu v tu chvíli napadlo, že bychom to z toho mohli dostat jako zvuk a začal pracovat na tom, aby signál z brouka rovnou zaznamenal jako zvuk do počítače. Nutno přiznat, že většina týmu (kromě nás s bybou) umí morseovku, ale umí ji na ucho, nikoli na oko …

Já a byba jsme se ještě chvíli snažili neúspěšně o zámeček. Situace byla velmi vtipná. Každou chvíli přijel stejně jako my, nějaký další tým plný optimismu a po chvíli už byl jako zmoklá slepice. Čas běžel a my nic moc neměli. Nutno přiznat, že tady už zapůsobila trochu únava a nedostek managementu uvnitř týmu. Prostě jsme nebyli schopni pracovat jako tým, nepomáhali si a tak nějak všichni čekali, že se výsledek stane sám.

Ve 20:15 prohlásil kameraman, na popud gamemastera, že pokud jsme si toho nevšimli, tak ten čip má na sobě číslo.

To Houbu zamrzelo dvakrát. U zámku právě seděl Květák z Black Sheepů a patrně zkoušel brutal force … a tím byl u zámku zkrátka první, my byli hned za ním, ale on schránku otevřel. Byla tam patice na čip a QR kod. V tu chvíli nám bylo jasné, že se tu nic nového nedovíme. Kája měl sice už čip napájený, my s bybou a poté Majkl jsme začali dešifrovat znaky z videa … ale čas už nebyl.

Navíc si nejsem jistý, jestli bychom dali Four Squere Cipher, protože tuto šifru jsme neměli nastudovanou a tak nějak jsme se již od rána upínali k prostému Playfairovi.

Ve 20:30 oznámil kameraman, že je nepravděpodobné, aby ještě quest někdo dal a, že je asi dobrý nápad vyrazit zpět do Stárkova.

Ve Stárkově jsme pobyli jen krátce, protože Majkl potřeboval být v neděli ráno v Praze a nabídl se, že bude cestu zpátky řídit. Viribus Unitis pro nás tedy skončil třetím místem, což je prozatím naše nejlepší umístění. Je vidět, že ačkoli rezervy jsou stále veliké, děláme pokroky. Ale to už je na interní debatu uvnitř týmu.

V posledním díle seriálu ještě zhodnotím soutěž jako takovou, tak si to nenechte ujít.

Klikněte pro poslední díl

Celkem hladce jsme dorazili na Hvězdu, odkud právě odjížděl tým DEZILUZE. Je to krásné místo, pískovcové skály kolem, obíhali jsme to ze všech stran asi 10 minut a nemohli nic najít. Až po nějaké době se podařilo Houbovi najít QR kód na tabuli naproti rozcestníku a to z odvrácené strany.

Získali jsme následující indicie:

PDFko

a toto:

Nevím přesně kdy, ale je možné, že někdy touto dobou, nebo na cestě z Hvězdy nám přišla pozoruhodná nápověda k úkolu č. 6:

K vám již známé matici 3 x 3 čísla by bylo možno doplnit ještě jeden sloupeček:

1901
1984
1986

Co se týče nobelistů, zaúkolovali jsme Petra, aby odhalil čvrtého, pátého a šestého nobelika, seřadil je do dalších tří sloupečků a tím bychom měli novou úhlopříčku, jejíž součet zajisté bude kódem k magické krabičce na konci soutěže. Nevadilo, že jeden nositel byl stále živ, díky indiciím ke čtvrtému zbývaly pouhé dvě možnosti jak sloupce sestavit.

První indicii z PDFka jsme poměrně rychle odhalili jako obrázek Leona Benetta z Verneovky Ocelové město, zatímco do převodu souřadnic z MGRS se pustil Majkl, který se s tímto souřadnicovým systémem již setkal.

K Ocelovému městu jsme nějakou dobu nemohli najít nic hmatatelného, stejně jako k osobě malíře, ale po nějaké době jsem zjistil, že v Broumově se vyskutují odkazy na disco-klub Ocelové město. Stále jsme ještě neudali Poukaz na věcnou indicii a tak nemaje jiných nápadů jsme se vydali do Broumova na náměstí. Nicméně disco-klub tam nebyl, byl tam jiný. Našli jsme, že Ocelové město mělo sídlit v čp. 105. Tam se ovšem nácházelo pouze v sobotu zavřené Infocentrum a úřednická budova s hnusnými eurosvatozářemi. Ačkoli možnost, že JJ opět použije indicii k již neexistujícímu podniku nebyla nereálná (viz. rybník v Jičíně, 2012), ale přesto myšlenka, že by monarchista použil jako waypoint eurohaus, se zdála minimálně naivní. Nehledě k tomu, že byrokratický aparát čtvrté říše o víkendu nepremává.

Protože nám nezbylo než googlovat, rozhodli jsme se obsadit stolek nějakého baru, u kterého jsme shodou okolností parkovali a dát si kafe.

Majkl již cestou do Broumova zjistil, že souřadnice MGRS ukazují na benediktinský Klášter v Podlažicích na Chrudimsku. Našli jsme, že odtud pochází Codex Gigas, tzv. ďáblova bible, ale více souvislostí jsme neměli.

Mezitím okolo projížděl tým..y L*K* a zjevně už hledali nějakou kávu, takže jsme je zaujali. Po krátkém rozhovoru s nimi se objevila myšlenka navštívit Police nad Metují, zatímco oni vyrazili do Otovic.

Dílek z CNC frézy (u kterého byla zanedbána šířka nástroje 2mm) a Ocelové město totiž neomylně ukazují na muzeum Merkuru. Byba vyrazila do muzea, já rekognoskoval okolí a zkušenost z Hvězdy se vyplatila, QR kod byl přes ulici v parku, mimo rušné dění před muzeem.

Čas se nám krátil, tak jsme rychle zadali kód a získali pro tento den již poslední indicii ve WR:

„Nastal čas na kávu, pochopitelně vídeňskou. Kam na ni zajet snad už víte, nezapomeňte správně pozdravit, jinak se Vám docela zkomplikuje cesta k další hmotné indicii.“

Začalo googlování kam na kávu. Nejprve jsme zkoušeli hledat specifika vídeňské kávy, ale posléze se ukázalo, že Vídeň souvisí spíše s tím pozdravem. Po nějaké době jsem dohledal, že kvalitní káva z malé pražírny v Trutnově se podává v broumovském Klášteře, který přísluší řádu Sv. Benedikta, mimochodem přestavbu kostela provádeli opět Dientzenhofeři. K tomu navíc kavárna nese jejich jméno – Cafe Dientzenhofer. Bohužel další podstatná souvislost s tím, že právě do tohoto kláštera byl převezen Codex gigas jsme nějak přehlédli. Každopádně lepší nápad nebyl a tak jsme se vrátili do Broumova.

Na náměstí stálo několik týmů, tak jsme kolem nich přejeli jakoby nic a zaparkovali až u Kláštera. Cestou jsme řešili, jak správně pozdravit. Samozřejmě, že Grüß Gott nás napadlo jako první, ale pořád jsme si říkali, jestli za tím není něco víc.

Na „nádvoří“ u kláštera byli kameramani, takže jsme už věděli, že jsme tu správně. Za pultem kavárny stála milá slečna. Nekompromisně jsem na ni vyhrknul: „Grüß Gott!“, zatímco se směrem k nám obrátili nevěřící zraky všech kavárenských hostí. „Doufám, že jsem pozdravil správně,“ dodal jsem nejistě a tasil kupón na věcnou indicii. Slečna kupón vzala a nejprve nám chtěla dát nějaký QR kód, ale pak si ho zase vzala zpátky. „Co si dáte?“ No a teď, co si máme dát? Upřímně jsme měli kafe před slabou hodinkou, já navíc cestou dodával mozku energii Colou, už tak jsem měl na čele žílu, že bych na ní utáhl tank a dát si další kafe, tak už se mnou šlehne. Z ostatních také nikdo moc nechtěl. „Měli byste si něco dát,“ travala na svém slečna. Tedy jsme si objednali jednu vídeňskou kávu a byli zmatení, že kupón slečna sebrala a nic nám nedala. Když nám podávala kávu, prohlásila: „Pijte opatrně,“ čímž nám došlo která bije. Ještě jsem se slečny zeptal, kolik zde bylo před námi týmů a prozradila mi, že jsme druzí! To nám dodalo optimismu.

Na dně kafíčka se povaloval osminohý brouček :) Jsme tedy druzí, kdo má v ruce klíčovou indicii!

Mimochodem, kafe prý bylo opravdu vynikající.

Klikněte pro pátou část

Ve Žďáru nad Metují jsme získali další indicie. Popojeli jsme kousek stranou, protože paní na balkóně protějšího domu byla naší přítomnosti viditelně rozrušená a začali zkoumat, co máme nového:

Získali jsme toto pdfko. a poté tento krásný kód:

Z prvního obrázku jsme nebyli tuze moudří, ale G-kódy do CNC frézy jsme pochopili ihned. Houba cinknul Fandovi, který se naštěstí zrovna nacházel v radioklubu, namailovali jsme mu kód a požádali ho o zaslání výsledku. Kvůli bídnému signálu ve Žďáru to bylo trochu problematické, ale podařilo se.

Kolem právě projížděl tým D-F a ptal se, jestli zajedeme na občerstvovačku. Řekli jsme, že jenom čekáme na nějaká data a dorazíme. Fanda musel narychlo odejít a tak nám výsledek snažení poslal další člen radioklubu, Bob, ok1mci. Mnohem později se ukázalo, že Fanda trochu chvátal a tak výsledek nebyl zcela ve správném měřítku:

Tento předmět nám nic neříkal, očekávali jsme, že bude třeba něco podobného vyrobit později, až nashromáždíme všechny součástky. Vyrazili jsme tedy směr Polsko a cestou se zastavili na rychlé občerstvení, kde se nacházel slušný chumel soutěžících:

Dali jsme si rychle salátek, prohodili pár slov a vyrazili na cestu. Zjistili jsme, že projíždíme přes Otovice a to by bylo, abychom se nepodívali, co skrývá místo prozrazené souřadnicemi v teaseru. Bylo nám jasné, že klíčový prvek v okolí je konec železniční trati a také jsme tam hbitě našli zamčenou krabičku čtyřmístným kódem a QR kód. QR kód jsme nezadávali, neboť nám bylo jasné, že namístě zatím nemáme co dělat a obávali jsme se, jak se zachová WR. Naopak krabičku jsme zkoušeli otevřít již známými letopočty nositelů Nobelovky, ale nic. Usoudili jsme, že je dobře, že o tomto místě víme a vyrazili do zahraničí.

Úkol zněl viadukt na trati mezi Nowou Rudou a Yugovem. Prozkoumali jsme několik viaduktů, včetně jednoho přímo v Rudě a na čtvrtý pokus už jsme byli u to správného, vida několik soutěžních aut a dvě JJejova. Zjistili jsme, že quest je na druhé straně potoka, který bylo třeba přebrodit, což bylo v zásadě easy, ale rozbahněné břehy po předchozím dešti činily tento úkol mírně nepříjemným. Místo akorát opouštěl tým DEZILUZE. Questem bylo, aby jeden člen týmu vyšplhal za pomoci žímarů na statickém laně, jištěn dalším členem týmu na dynamickém laně do asi 15-20m, kde bylo v kameném pilíři viaduktu okno, ve kterém bylo třeba sejmout QR kód. Jakkoli to vypadalo jednoduše, v tomto úkolu jsme selhali a bylo nutné požádat o pomoc následující tým Black Sheep, který za naší pomoci tahání lana zachránil žímary pro další pokračování. Zdrželi jsme tam sebe i ostatní poměrně dlouhou dobu a za námi se utvořila slušná fronta. Úplně jsem nezáviděl Martině, která měla quest na starost a musela managovat krizovou situaci.

No nicméně další HW (LED diodu) jsme měli a kód díky Black Sheepům také. Po chvíli hledání signálu se nám podařilo spojit se s Petrem, aby kód zadal a viděl alespoň on další indicie. Zatímco v ČR jsme měli možnost připojení O2 a T-Mobile, v PL jsme byli nez dat. tedy ne tak úplně. Na loňský ročník jsme se totiž vybavili SIMkartou polského providera Plus, který nám doporučil jeden kolega z práce, který je z Klodzka. SIMka měla expirovat 9/2013. Přesto jsme ji zkusili naládovat nejprve neúspěšně do Houbovy blackberry, posléze do mého androida a světe div se, data tekla. A JAK! Zastavili jsme v první vesnici a začali zkoumat nové indicie. Pět počítačů připojených k jednomu androidímu hotspotu a polská 4G síť fičela jak pevná lajna. Sakra, takový kdyby byl net v ČR, tak nemusíme ráno tvrdnout 3 hodiny ve Stárkově :(

No a měli jsme nové indicie:

První obrázek jsme nějakou dobu nemohli rozkódovat, druhý obrázek je další klíč, jen nám nebylo jasné proč máme dva klíče a stále žádnou šifru, ale tušili jsme, že to teprve přijde. Třetí obrázek měl zadané souřadnice v S-JTSK a po nějaké době je z toho Majkl dostal. Cílovou budovou byla galerie Portheimka v Praze, která odkazovala na Dientzenhofera.

První indicii jsme brzy odhalili jako Hvězdu a to především proto, že jsme Hvězdu očekávali, Dientzenhofer seděl a navíc se u šplhu prokecl tým L*K*, že tam byl.

Zároveň jsme zadali kód z Otovic, ale ten nám pouze oznámil, že na tomto místě nemáme ještě co dělat, což jsme ostatně sami věděli.

Vyrazili jsme tedy na hvězdu a cestou nám ještě volal Petr, že podivná mapka v pdfku ukazuje do Otovic na konec tratě, tudíž jsme mohli tuto indicii zdárně vyškrtnout z nevyřešených.

Klikněte pro čtvrtý díl

Nastal den soutěže. Vstali jsme časně, prošli prezenční procedurou, nachystali si počítače, připojili se k jedné z dostupných wifin a očekávali úder sedmé, kdy se zobrazil ve WR (webovém rozhraní) první úkol. Ten vypadal takto:

etecc evelu mtemp lisci ssume stind uaspa rtesa
summo usque deors umett erram otaes tetpe traes
cissa esunt

Hned nám bylo jasné, že je to nějaká šifra. Malá písmena nás nechala chladnými, akorat Majkl pohlásil něco v tom smyslu, že to vypadá jako latina, ale každá šifra vypadá trochu jako latina. Začali jsme se zabývat playfairem a zkoušeli různé klíče typu „viribusunitis“ apod.

Teprve kolem osmé hodiny Majkl refreshoval svoji úvodní myšlenku a vrátili jsme se k nápadu, že psaný text není šifra, ale čitelný latinský text. V google translatoru jsme začali skládat jednotlivá slova a jakmile začátek začal dávat smysl (nebo o chvíli později) napadlo mě tento začátek zadat do googlu a hned to na mě vypadlo: Matouš 27:51

et ecce velum templi scissum est in duas partes a summo usque deorsum et terra mota est et petrae scissae sunt

česky: A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly,

No co si s tím počít. Samozřejmě existovala šance jít hledat nějakou puklou skálu (což některé týmy udělaly), ale to jsme zavrhli. Další možností byla synagoga, neboť tam se chrámová opona používá, ale ani to nevedlo k cíli, protože ve Stárkově synagoga není a odjíždět pryč, něveda kam by byla hloupost. Nakonec byba našla poměrně rychle skutečnost, že ve Stárkově začíná křížová cesta a dvanácté zastavení pojednává právě o ukřižování Ježíše, ke kterému se všechny zmíněné jevy z Matouše 27:51 vztahují, navíc v popisu se přímo o oponě chrámové píše. Majklovi se tato indicie nezdála dostatečná, Houba zase sledoval ostatní soutěžící a měl dojem, že byli někde blízko za rohem a hned odjeli. Šel explorovat náměstí. Já jsem byl na vážkách, ale nemaje jiného nápadu jsem vyrazil po křížové cestě, cestou jsem potkal Houbu. Křížová cesta začíná nad kostelem a pokračuje do kopce podlé pole. Jednotlivá zastavení jsou zařazená nepravidelně a po chvíli už Houba výrazně protestoval, že tam nemá smysl jít. Navíc začínalo trochu víc pršet. Dal jsem mu klíče od auta, které jsem ostatním odnesl, ať se vrátí a řekl, že tam zkusím doběhnout. Vyběhl jsem na kopec k sedmému zastavení a dál nebylo nic vidět. Nikde ani živáčka. Říkal jsem si, že je opravdu nějaké divné, že bych přeci musel potkávat ostatní soutěžící a že mrhám drahoceným časem a vrátil se zpátky. Pak jsme opět nějakou dobu googlovali a nic dalšího jsme nemohli najít.

O asi 20 minut jsem vyrazil znovu. Tentokrát již chůzí. Když jsem došel asi o 200m dále, než jsem to napoprvé vzdal, našel jsem viditelně čerstvé koleje od auta. Uvědomil jsem si, že JJ ráno někam odjížděl a že auto bylo slyšet za kostelem. Už mi bylo jasné, že jdu správně a zrychlil jsem. Když jsem se blížil k posledním několika zastavením, na místě již byli kameramani. Z nějakého důvodu jsem se zastavil u jedenáctky a nic nemohl najít. Kameramani se ptali jak jsme na to přišli, proč zrovna 12, pak z nich vypadlo, že letos bude většinou použit QR kod … ale já furt nemohl nic najít.

Oblezl jsem všechna zastavení od 11 do 14 i kapličku a nic neviděl. PROSTĚ JSEM TAM NIC NEVIDĚL! Museli se mlátit smíchy. Zavolal jsem týmu, že jsem tam správně, jsou tu kameramani, nic nemůžu najít a ať dorazí. Dorazili autem po dost bídně průjezdné cestě. Houba přišel k 12. zastavení a hned to měl. Myslel jsem, že mě jebne. Někde na soše byla tmavá tuba, kde jsme naši odpor a QR kód. První úkol splněn.

Vrátili jsme se k faře na wifinu a začali zjišťovat, co nám přinesl druhý úkol.

Indicie, které jsme obdrželi byly:

Zvukový soubor

Videosoubor

a nakonec toto:

1843, 1890, ????
1905, ????, 1947
????, 1967, 1984

Prvním audiosouborem se začal zabývat Houba s Kájou, já si vzal na starost video z filmu Limonádový Joe, náš přítel na telefonu Petr řešit poslední letopočtový quest, ale nakonec jsme stejně tak nějak řešili všichni všechno.

Co se týče Limonádového Joa, zkoušel jsem se zaměřit nejdříve na postavu Douga Badmana, ale pan Rudolf Deyl ml. nemá s reginonem nic společného. Scéna končí ve chvili kdy přivolává na pódium Květu Fialovou a ohlašuje arizonskou pěnici Tornádo Lue. Tornádo Lue nevedlo k výsledku, ale našel jsem zajímavou skutečnost. Podle webu nějakých pískovcových horoleců je arizonská pěnice název jedné z cest na vrchol Tukan v Adršpašských pískovcových skalách. Vzhledem k tomu, že součástí doporučené výbavy bylo lano, sedák a osma, tak jsme nemohli zcela vyloučit, že to má souvislost. Adršpašské skály byly v mapě soutěže, ale nikoli celé, Tukan je již za hranicí mapy. Pro jistotu jsem zavolal JJejovi, pro případ, že by měl v soutěži drobnou chybku, ale ten mě ujistil, že pokud jsem našli něco mimo mapu, pak to do soutěže zjevně nemůže patřit.

Majkl mezitím snadno zjistil, že písmenná sekvence z třetí indicie je klíč, neboť obsahuje 25 písmen abecedy s vyjímkou J. Tudíž nebyl důvod se tím dále zabývat. Očekávali jsme později získat data pro playfaira.

Soustředil jsem se tedy na osobu Květy Fialové a dokázal jsem snadno najít, že v letech 1939-1940 bydlela ve Žďáru nad Metují, což bylo nedaleko a v mapě. Nenarazil jsem ale na žádnou bližší informaci ohledně toho, kde bydlela (dům č.p.29 jsem nenašel, nebo přehlédl). Padl návrh vyrazit do Žďáru a ptát se místních, ale nakonec jsme se rozhodli kvůli wifi setrvat ve Stárkově a věnovat se wavíku.

Došli jsme k názoru, že by to mohl být load nějakého osmibitu, z vlastní zkušenosti jsme vyloučili IQ151 a ZX spectrum a soustředili se na Atari, jehož emulátory dokázali loadovat wav a PMD-85. Dlouho neúspěšně. Poté jsme došli k názoru, že by to mohl být nějaký fax nebo dálnopis a po dlouhé, dlouhé snaze jsme nenašli žádný online simulátor, ani SW, který by nám pomohl data rozšifrovat.

Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do Žďáru, to bylo asi 30 min. před deadlinem. Ve Ždáru jsme se ptali místních, ale nikdo nevěděl. Rozhodli jsme se popojet na občerstvení a hledat. Mezitím přišel deadline a řekl nám, že máme vyrazit do Polska k viaduktu mezi Nowou Rudou a Yugovem a zároveň, že ve Ždáru se jedná o čp. 29. Vrátili jsme se tedy do Žďáru (asi 8 km) a sejmuli kód na značce u domku. Paradoxní bylo, že při předchozím odjezdu ze Žďáru jsme lehce zabloudili a právě na této křižovatece jsme se otáčeli.

Klikněte pro třetí díl

Viribus Unitis pořádal letos již po deváté náš kamarád a monarchista Jirka Jirout, přezdívaný JJ (čti džej-džej). Náš tým organizátorů podobné soutěže I.Quest se letos zúčastnil v sestavě Houba (jednatel OK1KPI), Kája (předseda OK1KPI), Majkl, RIK a byba. Jako přítel na telefonu účinkoval náš kamarád Petr (alias šílený vědec z letošního I.Questu) a Eliška, která se nemohla aktivněji účastnit z důvodu nedávno odstartovaného mateřství.

Jak se stalo v posledních letech zvykem, JJ zveřejnil před zahájením soutěže podrobnější pravidla a především teaser. Protože loni se daly z teaseru získat určité indicie ohledně trasy soutěže, přistoupili jsme k zveřejněnému videu poctivě a jali se video nekompromisně rozebírat. Houba s Kájou byli sice na vodě, ale my ostatní jsme strávili nekřesťanský počet hodin hledáním, co který záběr znamená a odkud je. Na všechno jsme nepřišli. Naše úsilí dokumentuje excelová tabulka, ve které jsem shromáždil všechny zjištěné skutečnosti. Během soutěže jsme sice pochopili, že jsme čas investovali zbytečně, ale během dešifrování jsme se docela bavili a dali do toho hodně práce.

Já jsem např. z pohyblivého detailního záběru na orlici na divném voze slepil celý obrázek, byba zjistila, že se nejedná o říšskou orlici, nýbrž tzv. stranickou orlici NSDAP (prostě kouká na druhou stranu), Petr prostreetviewoval celou mapu soutěže, aniž našel místo se zelenou cykloturistickou značkou nebo kopec s dírou, kamarád Táboráček ihned poznal v divném přístroji s kočičím jménem digitální teodolit, bybě se podařilo z videa vystříhnout a následně vygooglovat Hejšovinu (Szczeliniec Wielki), Petrovi se pak podařilo najít, že podivný přístroj polské výroby a další military artefakty se nalézají v Muzeu Molke (Milkow) v Ludwikowicích a tak dále a tak lépe. To jsme samozřejmě netušili, že monarcha video sestříhal z nedělního výletu s kamarádem a že jeho informační hodnota z pohledu nadcházející soutěže se limitně blíží nule. Takové věci ale k VU zkrátka už patří a my jsme raději připraveni více, než méně.

V rámci přípravy jsme se ještě zaměřili na Dientzenhoferovské kostely na Broumovsku, protože se ukázalo, že jsou přibližně v prostřed mapy a také proto, že ročník 2008, který byl této lokalitě věnován poznamenal déšť a většina týmů se nedostala ani do půlky soutěže. V rámci příprav jsem vyrobil malou googlemapku.

Co se týče závodního vozu, již v minulosti se nám osvědčilo použít naší Sněhurku (Chrysler Town&Country – krátká verze v sociální edici s nejmenší dostupnou motorizací V6 3.3 benzin). V pátek večer se konal slet u nás doma, naházeli jsme do auta veškerou povinnou výbavu plus něco navíc, rozvedli z měniče tři pětipsy, zapnuli od kamaráda půjčenou WiFinu, všechny hotspoty na androidech a vyrazili do Stárkova.

Ve Stárkově JJ připravil luxusní občerstvení a jali jsme se popovídat si s ostatními týmy i samotným organizátorem. Večer nám příjemně utekl a naším záměrem bylo neopít se více než je nutné k rychlému přepnutí do REM ať jsme ráno čerství jako rybičky.

Údolí motorových pil jsme vyměnili za stany a širák a brzy hodiny na radnici odbíjeli šest hodin soutěžního dne.

Klikněte pro druhý díl

I.Quest je automobilová orientačně-šifrovací soutěž, kterou pořádá Radioklub OK1KPI Písek. V roce 2013 se uskutečnil první ročník na jihu Čech a odezvy od týmů, které se zúčastnili byly veskrze pozitivní.

Letošní ročník se bude konat ve středních Čechách a to 19. července. Start soutěže je na jezdcům dobře známé Pyšelce.

Maximální počet týmů je v letošním ročníku stanoven na 30.

Kdo netušíte, co to I.Quest je, můžete se podívat na stránky loňské soutěže:

V principu jde o to, že organizátor soutěže nadefinuje určitou trasu, která vede přes několik pro soutěžící neznámých waypointů. Pro pochopení kam se má soutěžící tým vydat, slouží různé hádanky, šifry a úkoly. Pokud tým dorazí na správné místo waypointu, získá zde soutěžní kód, který mu po zadání do webového rozhraní odhalí další úkol, hádanka nebo šifru, na základě které může v soutěži pokračovat k dalšímu waypointu. Samozřejmě jsou k dispozici k jednotlivým úkolům i nápovědy.

V loňském roce žádný tým do cíle v časovém limitu nedorazil – přihlašte se letos a dokažte to!

http://www.kufr.cz/i.quest/2014/2014.php

Tak jsme se po druhé zúčastnili soutěže Viribus Unitis. Jako organizátoři I.Questu, jsme řešili nevyřešitelný problém s tím, že je nás šest, zatímco maximální počet členů týmu je 5. Rozhodli jsme se tedy, že sestavíme dva týmy. Houba, Karel a Eliška sestavili tým OK1KPI (Radioklub Písek, pod jehož hlavičkou organizujeme I.Quest) a naše motokárová část (byba, Majkl, RIK) sestavila tým KART RACE, který jako čtvrtý člen doplnil Marcel (také člen KART RACE). Implementovali jsme i přítele na telefonu Petra, který nám pomáhal i jako tester I.Questu.

V předstihu před soutěží jsem do Sněhurky nechal nainstalovat měnič a natáhnout přívod proudu přes pojistku přímo od baterie, protože cigaretová zásuvka dává přeci jenom výrazně dietní proud a všechna zařízení nebylo možné napájet. Kamarád z práce zapůjčil ÁPéčko, které žere přímo SIM karty.

Před soutěží jsme si opatřili několik SIM (3x O2, 2x T-mobil a jednu polskou s gigem dat, kterou nám doporučil kolega z práce, který pochází z Kladska a to operátora Play.

DFens zveřejnil před závodem v předstihu seznam doporučeného vybavení:

- dalekohled, ideálně dělostřelecký dálkoměr - měli jsme dva přiměřeně funkční dalekohledy
- noktovisor - tady jsme dlouho bádali. Pro orientaci ve tmě by stačila baterka, samozřejmě se nabízely i jiné možnosti, na které jsme se technicky připravili jiným způsobem. Takže baterky a něco navíc.
- Bible - doufali jsme, že bible nebude vyžadována jako vstupenka, tak jsme pořídili několik různých vydání v pdf.
- Dienstreglement für das kaiserliche und königliche Heer - nejprve jsme našli online verzi a nakonec jsme sehnali i pdf.
- neopren, maska a šnorchl - bylo na palubě.
- šuplera a kružítko - bylo na palubě
- kladivo nebo sekera - na palubě bylo mnohem víc
- žebřík - ano měli jsme, žebřík i horolezecké lano a sedák (díky P.T.)
- vozidlo s vyšší světlou výškou (není ale nezbytné) – jeli jsme tradičně Sněhurkou (Chrysler Town&Country), terén by nebyl až takový problém

Asi týden před soutěží, zveřejnil JJ trailer.

Rozhodli jsme se ho nekompromisně analyzovat. Po dvou hodinách neúspěšného hledání křížení železnice v úseku mapy s červenou a modrou turistickou stezkou byba dohledala, že ty podivné ikterické turistické značky jsou ve skutečnosti kyklostezky – holy shit. Navíc na mapy.cz jsou kyklostezky bez ohledu na duhovost všechny univerzální buzerantskou barvou. Záchytný bod byl ten podjezd, u kterého jsem si nemohl nevšimnout, že je dost široký, tudíž muselo jít o více než jednu, možná i o více než dvě koleje. Dlouho jsem takové místo nemohl najít, až se konečně podařilo: 50°29’8.634″N, 16°4’34.199″E. Na tomto místě není Google Street View, ale podařilo se mi ho validovat podle železničních lamp, jejichž stíny jsou na mapách dobře patrné. Potvrzením byl další úsek: 50°29’15.066″N, 16°4’21.353″E a pak křižovatka 9 křížů: 50°29’16.880″N, 16°4’5.408″E. Posléze jsme našli celou trasu ze Stárkova až do lesa a za předpokládaný cíl pokládali zříceninu hradu Vízmburk, což JJ velmi důvěryhodně bagatelizoval. Samozřejmě jsem ze sebe udělal pitomce, odkazem na „rodný dům“ Boženy Němcové (vida v mapě nápis dům B.N. a na street view sochu atd), což mi dal JJ během viribusího víkendu opakovaně a oprávněně sežrat.

No a teď k samotnému závodu. Webové rozhraní jsme důvěrně znali a ráno ve Stárkově očekávali příchodu zahajovací indicie. Zároveň jsme si uvědomovali množství týmu na místě a očekávané problémy s připojením. Proto jsme se narozdíl od loňska rozhodli nikam necestovat a setrvat po křídly místních wifin.

1. Vyhlídka Vysoký Kámen – tu jsme vygooglovali poměrně rychle a rozhodli se ponechat Marcela u auta a vyrazit v sestavě byba, RIK a Majkl pěšky rovnou od fary. Týmy, které popojížděly autem jsme v klidu došli. Zejména pobavila konfrontační scénka týmu Honzy ZZR a Moussy na téma nevhodnosti použití dvoudvéřového cabria s odkazem na osmdesát vystupovaní a nastupovaní a pozdější výměnu džega za fóbii. Během prudké cesty do kopce jsme sprostě utekli bybě a tak se rozhodla vrátit se na základnu. Na vyhlídce jsme hravě zjistili následující:

- není tu žádný kód
- z fary se vysílá morseovka
- dalekohledy máme dole v autě
- nemáme ani papír a tužku

Došlo ke zdržení, během kterého jsme se pokusili opakovaně a neúspěšně blikající světélko přenést by voice přes mobil do základního tábora. Nakonec Majkl, majitel ostřížího zraku, zvolil variantu záznamník a přediktoval si morseho do audiozáznamu v telefonu. Celou cestu jsme přemýšleli, co znamená šestiznakový symbol morseho. Mně to uvedlo na chorou myšlenku, že to je nějaká šifra a úplně jsem zapomněl, že v zadání stálo, že to bude soutěžní kód. Ve volné chvíli jsem si znovu přečetl úvodní informace a došlo mi, že kód je před námi a jedná se buď o záměrnou nebo neúmyslnou chybu a jsou jen dvě řešení. Kód zadán, zbytečná ztráta času kvůli absenci vybavení. Mít nahoře papír tužku, soutěžní kód by byl zadán o min. 40 min dříve.

2. Puzzle - naštěstí jsme Silverlight měli na sedmých okenicích k dispozici, tušili, co bude předmětem skládanky, akorát otáčení puzzlíků bylo na touchpadu skoro nemožné. Instaloval jsem krysu a řešením pověřil bybu, která to poměrně záhy dala. Ani mapové dohledání netrvalo dlouho a do Petrovic jsme dorazili ještě pořád s uvěřitelnou ztrátou na nejrychlejší týmy. Samozřejmě jsme vyhodnocovali i možnost, že by byl kód v tunelu, ale z mapy nám připadalo, že to je tunel pod celou horou, a že nás JJ nehnal do tunelu na živé trati. Proto jsme strávili v Petrovicích dost dlouhou dobu, během které jsme našli zavádějící indicii – domek Antonína Kricnara, který figuruje na pomníku obětem války v Polici nad Metují, což nás o něco později stále vykolejovalo. Na tomto místě také Honza ZZR instaloval tradičně falešný BT maják, což jsme ihned prohlédli a nenechali se tím vykolejit. Naopak nás ale vykolejila skutečnost, že měnič přestal dávat proud. Pochopil jsem, že vyhodnotil baterku jako neschopnou dalšího napájení a včas se sám vypnul. Bohužel to ale nebylo včas. Ačkoli jsem ihned odpojil všechny zdroje sosání i měnič, při otočení klíčku neměl vysouvací magnet dost síly a místo k aktivaci startéru došlo k tragikomickému cvakání magnetu. Velmi děkujeme týmu (neznám bohužel jméno), který byl ochoten nalézt startovací kabely a umožnit nám pokračovat v soutěži. Jsme Vašimi dlužníky. Na místě samotném jsme zkoušeli kde co, ale nakonec jsem sebral odvahu a zavolal monarchovi. Proběhl krátky rozhovor:

RIK: „Nechci nějak nepatřičně žebrat o pomoc, jenom se chci ujistit, že bys nás neposílal do živého tunelu, protože tady nahoře nic není.“

JJ: „A pročpak bych Vás nemohl posílat do tunelu? Je to pěknej tunel, je tam chládek …“

RIK: „Ach jo. Tak díík.“

Tož tedy vypravili jsme se do tunelu a bez problému našli kód. Neztotožňuji se s názorem, že by byl tunel kdovíjak nebezpečný. Naše blbost, že nás to nenapadlo dřív a že jsme u JJeje vůbec něco předpokládali. Ztráta 1,5 hodiny.

3. Vojničův rukopis: Další incidie dodala jisté zajímavé písmo, dále pak zmínku o pomníku z roku 1866 a dalším pomníku, souvisejícím s předchozí indicií stříbrného kříže s korunkou. Poodjeli jsme někam, kde je signál a začali zkoumat. Písmo jsme vyhodnotili, že není arabské, zkoumali možnosti staroslověnštiny nebo hlaholice, ale bez úspěchu. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do Police nad Metují ke hřbitovu. Polovina týmu hledala na hřbitově a mně s Majklem zatím došla nápověda v podobě nerozluštitelného rukopisu. V tu chvíli to bylo ložené – Vojnič. Text jsme vpodstatě přečetli. Tohle nás zamrzelo, protože jak já, tak Majkl jsme nedávno o Vojničově rukopise četli a mohlo nás to trknout. Nevadí. Text nás směřoval do Nového Města. Bohužel jsme na zbytečně dlouhou dobu brali v úvahu možnost, že Novým Městem je míněna městká část Broumova, zejména poté, co jsme našli zmínku o již neexistující zvonařské dílně Octava Wintera a zcela jsme tak zanedbali skutečnost, že Broumov není na mapce. Nakonec jsme přeci jen vyrazili do Nového Města nad Metují, kde jsme našli ulici K sirkárně a také ulici Cihelna. Pár km před nám příšlo řešení, že K sirkárně. Vstup do kostela nás dost zdržel, protože dveřník byl poměrně nekompromisní asociál, který stále nikoho neznal. Po chvíli proběhla následující diskuze:

Dveřník: „Kdo žádá o vstup?“

RIK: „Ježíš Kristus“

Dveřník: „Toho neznám.“

RIK: (obraceje významně pohled vzhůru na budovu, před kterou stojíme)“Cože? Tady?“

Dveřník: (kajícně) „Dobře, pro potřeby soutěže neznám.“

No nakonec zabral kajícný hříšník a mohli jsme jít střílet. Já se svojí mnohadioptrickou krátkozrakostí a střeleckou zkušeností deklarovanou několika desítkami dřevěných stvolů na pouti jsem se neodvažoval, naopak Majkl, který sice střílí, ale ne vstoje, se questu chopil, bohužel i přes veškerou snahu jsme byli poslání zum Teufel. Vzhledem k mapové přípavě jsem si byl Pekla vědom a tak pekelná na tom byla jen příjezdová cyklostezka a absence signálu na místě. Ty 2,7MB videa se stahovaly snad 20 minut.

4. Hrob Josefa Mertlíka: Video jsme dešifrovali, nejprve jsme očekávali, že bude třeba najít místo, které scéna zobrazuje, ale brzy jsme zjistili, že toto je na Příbramsku, takže jsme se soustředili dále na hledání správného hřbitova a honorovaného jednotlivce. Prozkoumali jsme hřbitov v Novém Městě a zvažovali ten Červený Kostelec. Erhart Milch nám v tuto chvíli nijak nepomohl, nicméně Majkl našel další možnost, vojenský hřbitov v Náchodě a hrob Fridricha Schaumberg-Lippe, o němž předpokládal, že je držitelem zmíněného vyznamenaní a navíc to bylo vpodstatě cestou. Hezký hřbitov, hezký, už čtvrtý tento den, ale bohužel nic. Vyrazili jsme do Červeného Kostelce. U střelby nám Cover prozradil, že před námi tu bylo asi 9-10 týmů a některé jsme našli bloumat v Kostelci po hřbitově. Zejména zábavná byla chvilka, kdy se jeden z týmů ptal místní babky na významný pomník z roku 1866 a dostalo se mu po hlubším zamyšlení odpovědi kvílivým hlasem: „A nejsou to támhleti Rusáci s tou červenou hvězdou?“

Po prozkoumání hrobu Jana Kratochvíla a Gustava Vacka, jsme pochopili, že je čas na brutal force a zatímco já zkoumal o náměstíčko vedle pomník obětem války, Majkl byl přítomen nalezení pomníku jiným týmem a bylo vyhráno.

5. Remington-Rand failure - Remington nás dostal. Bylo po osmnácté, kromě několika zavádějících myšlenek, jsme poměrně brzy identifikovali Remingtona, v tomto místě již viribus unitis s týmem OK1KPI, který nás dojel a používal náš net, protože jim přestalo jít CDMA. Nápovědy nám byly k ničemu a převodní tabulku jsme prostě nenašli. Do konce soutěže zbývalo 30 minut, tak jsme dojeli nakoupit a vrátili se do Stárkova.

Hodnocení vlastího výkonu: Byl to náš druhý pokus v takové soutěži a myslím, že jsme od loňska udělali pokrok. Nevrhali jsme se zbytečně k neustálému cestování, dělili si v týmu úlohy a nenechali se vykolejit určitou formou nelinearity. Na druhou stranu jsme zbytečně ztratili čas tím, že jsme vyrazili na vyhlídku bez papíru a tužky, tím, že jsme ignorovali možnost, že waypoint je v tunelu a že jsme neřešili přednostně Vojniče před hřbitovem. Dále jsme mohli beze sporu dát Remingtona, v neděli jsem to doma našel a vyřešil za 15 min :( Takže příště lépe. Dále z Červeného Kostelce jsme předpokládali podle trailer přípravy Vízmburk, mohli jsme tam zkusit rovnou vyrazit. Ale osmé místo z třiceti není ostuda.

Hodnocení VU2013: Ačkoli jsem byl v sobotu večer ještě trochu skeptický a zklamaný, do dalšího dne se mi to rozleželo. Pravdou je, že určitá forma nejednoznačnosti je pro Viribus Unitis příznačná, ale na druhou stranu dává to JJejově soutěži osobitý ráz a asi by bylo na škodu to měnit. Po střízlivém zhodnocení si myslím, že náročnost soutěže i vybrané úkoly a šifry byly zcela přiměřěné a nebýt našich vlastních chyb a zbytečných ztrát času, bylo v naší moci soutěž v časovém limitu dokončit. Příští rok v každém případě pojedeme zase, protože nám se Viribus líbí. Speciální díky za catering, steaky a vůbec kompletní občerstvení bylo fantastické. Někdo z týmů si liboval, že nebyl na místě alkohol, já jako – slovy novinových článků nikoli alkoholik ale nedisciplinovaný pijan – (a pár přátel) jsme si vystačili z vlastních zdrojů.

Co dodat na závěr? Viribus Unitis asi není soutěží pro každého. JJ má určitý výjimečný způsob zadávání úkolů a myšlení a to je přesně ta věc, která je na téhle soutěži tak specifická a výjimečná. V ČR je spousta šifrovacích soutěží, včetně našeho I.Questu, ale Viribus Unitis je jenom jeden a proto je tak lákavé se ho účastnit. Není to komerční, JJ se nenechává ani opakovanou kritikou přesvědčit k nějakému vychýlení směru a i když jsem v sobotu večer měl nějaké připomínky, čím dál více si myslím, že tak jak to je, je to správně.

Kamarádi,

Níže v této rubrice jsem zveřejňoval reportáže z unikátní akce Viribus Unitis, které jsem se loni s přáteli zúčastnil. Vpodstatě byl tým složen z poloviny Kartrace (RIK+Jířa a Majkl) a z poloviny přátel z píseckého radioklubu (Houba, Karel).

Akce nás natolik zaujala, že jsme rozhodli pod hlavičkou radioklubu OK1KPI zorganizovat podobné klání.

Pokud Vás to zaujme, neváhejte se přihlásit a vyzkoušet si trochu jinou výzvu, než závodění na okruhu. Rád bych připomněl, že soutěž, kterou pořádáme, není o nějakých honičkách po silnicích, naopak je to o rozluštění hádanek a při počtu kilometrů, které se najedou, se nedá žádná zásadní časová výhoda získat rychlou jízdou.

Tak a teď už jen odklopit pokličku …

I.Quest

Good Luck

RIK

Opět jsme popojeli za roh, otevřeli soubor PZLIPYWU.zip. Objevili jsme písničku a obrázek. V tu chvíli se projevila další moje ranní chyba. Transmitter s paměťovou kartou se Saturninem jsem zanechal v Houbově autě ve Stárkově, rádio ve Sněhurce nemá vstup a tak jsme nemohli zvuk pustit z audiosoustavy auta a byli odkázáni na chabé reproduktory notebooků. Učinili jsme pokus najít text na internetu a zjistili jsme, že tam prostě není.

Z textu jsme nicméně pochopili, že jde o bitvu u Jičína v roce 1866, kde se utkala vojska Rakouska-Uherska a Saska proti Prusku. To by nás nasměrovalo k Jičínu. Druhý obrázek s křížky jsme nedokázali ihned dešifrovat, ale rozhodli jsme se vyrazit pomalu směrem k Jičínu a cestou zjišťovat co a jak. Během cesty nás napadlo, že 28 křížů může mít souvislost s popravou českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Osmadvacátého jsme pochopili správně, ale nepochopili jsme červenou značku u třetího křížku. Domnívali jsme se, že jde o zarážku, která odděluje první tři pány, od ostatních rytířů a neurozených. Nejzásadnější chybou, která nás ovšem ten den potkala, bylo přesvědčení, že obě indicie spolu souvisí a vedou nás k jednomu dalšímu waypointu. Bohužel nikoho nenapadla možnost, že každá indicie vede k jinému cíli. Spojitost mezi bitvou u Jičína v roce 1866 a popravou v roce 1621, ale přesto existovala. Náš historik Majkl věděl, že téměř celý Jičín patřil svého času Abrechtu s Valdštejna a zjistil, že Albrecht získal velkou část svého jmění díky konfiskátům právě po exekuci českých pánů. V Jičíně je Valdštejnské náměstí na kterém navíc začíná naučná stezka k bitvě v roce 1866.

Podle textu písně jsme měli druhý tip a ten byl na místo bitvy, tedy buď lípu, která stála u lesa, nebo myslivce, které zahnali do rybníka. Očekávali jsme další waypoint v místě pomníku bitvy, nejlépe u rybníka, zjistili jsme nicméně, že pomníků jest moc. Největší rybník v místě bitvy, podle popisu pramenů, které jsme našli, je mezi obcemi Ohaveč, Ostružno a Březina, rybník jménem Ostruženský. Této domněnce pomohl i fakt, že pravě na tomto místě je v atlase turistických známek označeno místo bitvy. Rozhodli jsme se, že nejprve zkusíme Valdštejnské náměstí.

Další komplikací byla skutečnost, že první úsek svižnější jízdy do Trutnova způsobil Karlovi sedícímu na nejzadnějších sedadlech a koukajícímu do notebooku silnější kinetózu a tak jsme museli výrazně zvolnit, posléze zastavit a dopřát Karlovi chvíli na vzpamatování a přeuspořádání žaludečních priorit. Později v Nové Pace jsme objevili lékarnu a Karla nadopovali lékem, kterému jsme jako děti říkali kineblij.

Pokračovali jsme do Jičína a celou cestu dohledávali další indicie, obecně potvrzující naši krásně mylnou hypotézu. Na náměstí se nedalo vjet, ani zaparkovat, našli jsme parkoviště cca 500m od náměstí. Uprostřed náměstí je informační tabule se začátkem naučné stezky pod takovým řekněme altánem. Nic jsme kolem nenašli, ale na tom místě jsme se cítili jako stopaři DaVinchiho kódu. Bluetoothů bylo na náměstí plném lidí a trhovců požehnaně, ale žádný kód nedával smysl. Rozhodli jsme se obejít náměstí, hledat významné budovy, jejich čísla popisná, kolem náměstí je i sdostatek různých QR kódů, až jsme nakonec našli Restauraci u Kata a dlouze zkoumali pozůstatky nápisu na zahrádce restaurace v pasáži … no schválně, kdo z Vás to přečte?

Po chvíli zoufalství jsme se rozhodli vyrazit na místo bitvy, nejblíže Ostružskému rybníku byla vesnice Ohaveč. Projeli jsme Ohavčí a zjistili, že odtud k rybníku cesta nevede a že tu vůbec nic není, kromě pomníčku, u kterého také není nic.

Mezitím Majkl vygooglil další spásnou myšlenku a to zastávku č. 4 naučné stezky, na které se přímo pojednává o Eduardovi hraběti Clam-Gallasovi, generálovi jízdy a veliteli c.k. 1. armádního sboru, tomu Clam-Gallasovi, kterému je v písni z indicie přikládána vina za porážku a dokonce je podezírán ze zrady.

Bohužel ani tady jsme nenašli nic, co by nám pomohlo a tak dostal Michal další nápad, kříže na indicii z popravy nás přivedli k Ossáriu u Kbelnice. Po chvíli jsme se na stejném místě setkali opět s posádkou v MB 100 a posléze i s mnoha dalšími. Místo hřbitova působilo opravdu majestátně a vypadalo jako velmi, velmi pravděpodobný cíl našeho snažení. U dvěří kaple bylo na zemi umístěno 5 čajových svíček, zapálených nejpozději ráno. Strávili jsme tu dobře 45 minut. Zbytečně. Ani nebudu vypravovat jaké všechny kódy jsme tu zkoušeli.

Zasedli jsme tedy opět ke googlu za začali rozšiřovat pole informací a vymýšlet nové a novější hypotézy. Majklovi se podařilo na seznamu památných stromů najít Ohavečskou lípu. Vypravili jsme se tedy podruhé do Ohavče. Hned z kraje vesnice jsme se ptali domorodců, ti o lípě nic nevěděli, nicméně nás nasměrovali. Neprve jsme našli dvě obecní lipky s problematikou nesouvisející a pak jsme dojeli až na konec vesnice, otočili se na poli a soudě dle vyjetých stop v poli, jsme tu nebyli ten den první a našli majestátní strom, u kterého nebylo krom sršního hnízda v puklině nic zvláštního.

Začínala nám docházet invence a mě napadla další myšlénka, že když se bojovalo u Ostružského rybníka, tak že jeden z památníčků je ve vesnici Ostružno. Nenašli jsme ho, ale vypravili jsme se k rybníku z druhé strany, kde by také měl být pomníček. Z asfaltky jsme postupně odbočili na polní cestu, zanechali auto u božích muk a vykročili po pěšině k hrázi rybníka, za nenechavého poledního slunce. Na hrázi jsme vyplašili postarší dámu, která se zde opalovala v růžových plavkách, hned vedle svého zaparkovaného bicyklu. Cesta nakonec mizela v poli, pomníček nebyl nalezen a celé místo vypadalo tak opuštěně, že jsme pozbyli důvodu domnívat se, že jsme tady správně. Vrátili jsme se k autu. Byli jsme vyčerpaní, upečení od slunce, hladoví a bezradní. Naše ranní vedení se rozplynulo, na většině míst jsme pátrali sami, ostatní týmy nevida. Bylo asi půl druhé. Poslední myšlenka, která nás napadala byla Valdštejnská alej – spojující lípu v písničce s Valdštejnem. Ale sami už jsme tomu moc nevěřili. Rozhodli jsme se zavolat JJejovi a doufat, že když prokážeme naše nápady, že by nám mohl alespoň trošku poradit. Cítili jsme se trapně, ale přesto jsme monarchu zavolali, vysvětlili naše postupy i to, že u rybníka nic. JJ se podivoval, že jsme u rybníka nic nenašli, nicméně doporučil, abychom se soustředili na 3. křížek mapky.

Bylo jasné, že jsme za prvé u špatného rybníka, za druhé, na mapce křížků jsme něco nepochopili. Začali jsme googlovat a zjistili jsme, že třetí křížek se týká Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Karel zjistil, že v Jičíně je ulice Kryštofa Haranta a nedaleko od ní rybník Šibeňák. Bez většího přemýšlení jsme tam ihned vyrazili. V ulici nic nebylo, kromě zakrslé lipky, kterou jsme zkontrolovali spíš z povinnosti a dorazili k rybníku. Někteří už začali být k rybníku skeptičtí a poprvé se začaly ozývat nápady, že ty indicie spolu možná nesouvisí. Na druhé straně rybníka byl betonový poklop kanálu a na něm dětské obrázky křídou. Po okraji se zřejmě nějaké dítě snažilo napsat abecedu a stálo tam nejistou předškolní rukou následující: ABOCDEF … možná Vás to překvapí, ale ani toto nebyl správný kód. Vrátili jsme se do auta pokračovali v googlování. Navrh jsem, abychom se pokusili zapomenout na všechny hovadiny co nás napadly, jako lípy a jako spojování Kryštofa s Jičínem. Ohledně Kryštofa jsme samozřejmě dohledali zříceninu hradu Pecka a ohledně rybíčku, našel Majkl následující odkaz na rybníček Vražda.

Cituji: „Každého asi zajímá podivné a děsivé jméno, tedy – za prusko-rakouské války v roce 1866 sem zahnali prušáci skupinu rakouských vojáků a ti se zde všichni utopili, odtud tedy pochází ono podivné jméno Vražda. Vojáci mají u rybníka pod lesem svůj pomíček.“

Nemohlo být pochyb, že máme konečně správný rybník, ačkoli informace v článku jsou spíš legendou, jak jsme později zjistili.

Dorazili jsme do Jinolic, projeli autem lesní cestu naučné stezky na hranici možností vozu, nic nenašli, objeli rybník z druhé strany a nechali auto ve vesničce. Po asi 20ti minutách pátrání jsme objevili za polem nad rybníkem, v lese, pomníček třem praporům myslivců, kteří zde zahynuli během bitvy. Hned u pomníčku visela na stromě zbrusu nová vyleštěná „petrolejka“ made in China, vyrobená jako LED lampička. Nebylo pochyb, že ta tu není náhodou. Nastal čas na vítězoslavné foto.

Pak jsme začali zadávat všechny kódy které jsme na místě našli a žádný nefungoval. U pomníčku byla dokonce propiska a my zkoušeli zadat i výrobní číslo tuhy. Pročesali jsme les v okolí, jestli nenajdeme nějaký kód. Nic. Opět se nás zmocnila beznaděj a podruhé jsme se potupně odhodlali zavolat JJejovi. Po krátké výměně informací jsme zjistili, že nejsme u správného rybníku a opět nám JJ doporučil věnovat se zejména třetímu křizku. Dále nám JJ napověděl, že hranice rybníku jsou dnes jinde než tehdy. Bylo 14:30 a my stále nic neměli.

Vrátili jsme se k autu a začali opět googlit. Brzy bylo jasné, že se jedná o rybník Kníže přímo v Jičíně, na trase naučné stezky, že to může být jeden ze dvou pomníčků (samozřejmě to byl až ten druhý, který jsme ten den navštívili), nicméně jsme byli na monarchu trochu naštvaní, protože v písni se zpívá o myslivcích, zatímco zde v rybníku zahynuli příslušníci pěších pluků. :( Měli jsme ale kód a s ním následující, dnes teprve třetí a také nejobtížněji dobytý soubor V2D1AD30.zip. Kód jsme odesílali v 15:11 za začínali chápat, že čas se povážlivě krátí.

Rozhodli jsme se hlavně nikam nejezdit a raději déle přemýšlet. Hydroplán na obrázku dokázal Majkl velmi rychle identifikovat, včetně celé legendy o Václavu Vosečkovi, pocházejícím z Hořic. Druhá šifra, matice hexadecimálních čísel nám zatím nic neříkala. Už nyní bylo jasné, že první indicie – kříže, musí vést na Pecku a tam jsme také vyrazili. Houba s Karlem se zatím zabývali maticí. Nemohli jsme vědět, že k dešifrování nám chybí Spectrácké logo z jiné indicie, kterou jsme ten den již nezískali. Domnívali jsme se, že jde o obrázek, zkoušeli převádět na decimální soustavu, mysleli jsme, že by mohlo jít o obrázek v 8bitových barvách, ale dále jsme se nedostali.

Cestou zpátky na Pecku jsme si ověřili, že památníček Kryštova Haranta je u školy. Tam jsme to pročesali, opět nic nenašli a vyrazili na zříceninu. Tam jsme se setkali s několika zoufalými týmy, které nemohly také nic najít a zvažovaly zaplatit vstupné. Zkusili jsme všechno. Vytěžil jsem prodavačku na informacích, zkoušeli jsme všechny nápisy co se kde dali najít, bluetooth žádné, obešli jsme celý hrad dokola několikrát a dokonce spočítali okna a nic.

Zkusili jsme jako kod zadat i notový zápis z portéru Kryštova. CFECEEE. Nic.

Sedli jsme, že dáme párek v rohlíku a kafe. Prodavač byl na ránu pěstí, párky mu padaly po zemi, přesto je dál vařil lidem, místo hořčice i po trojím potvrzení tam nalil kečup a to kafe raději nebudu komentovat. Seděli jsme na lavičce před stánkem, bluetooth žádné, nápady žádné. Jeden z týmů nám řekl, že mluvil s JJejem a že jsme tu správně. Pochopili jsme červený symbol na kříži jako mapovou značku pro zříceninu hradu. Byli jsme tu správně, ale nic tu nebylo! Obešli jsme hrad ještě několikrát a chtěli to vzdát. Ostatní posádky jabysmet. Nakonec jsem překonal hrdost a opět zavolal o radu JJovi, to bylo 17:40. Poté co jsem ho ujistil, že stánkař již zavřel a že tu rozhodně není žádné bluetooth nám JJ kód řekl. Odeslal jsem mu ho podle protokolu po sms a šli jsme k autu stahovat spolu s dalšími posádkami soubor IV98AVJG.zip.

Dostali jsme indicie, které jsme měli mít již ráno. Předpokládali jsme, že na základě informací od rybníka musíme do Hořic a tak jsme tam vyrazili. Opět zbrklá chyba. Mezitím jsme zjistili, že máme hodiny ukazující půl druhé, dva portréty pánů, audio z Rumcajse a další zvláštní úkol, po jehož vyřešení máme nárok na další nápovědu. Ten jsme kupodivu vyřešili první, šlo o hrad Kumburk a Kateřinu Elišku Smiřickou, kterážto byla podzírána ze způsobení výbuchu.

Dorazili jsme do Hořic, zastavili a začali vymýšlet pořádně. Ti dva pánové, stařík a mánička. Na základě zadání jsme došli k závěru, že jeden z nich je vězeň, že by se to mohlo týkat Valdic. Karel začal hledat seznam politických vězňů. Nakonec jsme poměrně bez nesnází identifikovali jak Kajínka, tak Babinského. Nebylo pochyb, že pojedeme na Zebín.

Tam jsme potkali další dva týmy, jeden odjíždějící, druhý nás předjel na křižovatce u přejezdu, neb byl na hlavní. Chlapci vyběhli kopec o něco rychleji, ale oceňuji jejich pomoc, když nás nenechali sčítat kóty na tabuli a řekli nám rovnou výsledek.

Měli jsme další indicii 5876.zip. Získali jsme fotografii námořní a letecké základny Pula – Santa Catarina, které velel již nám známý Voseček a obrázek, který všem připomínal slepou mapu. Také už jsme měli čas jen na jeden pokus, kód jsem odesílal JJejovi v 18:50. Rozhodli jsme se, že cílem musí být Aeroklub u Hořic, na kteroužto ideu nás nasměroval obrázek základny a narození pana Vosečka spolu s vědomím, že v Hořicích nic, co by Vosečka připomínalo není.

Indicii s Rumcajsem jsme nedali, v rychlosti jsme se domnívali, že jde o pomoc ke Kumburku, neboť pojednává o ohňostroji, já osobně jsem očekával někde u letiště v Hořicích tradiční střeleckou vložku.

Cestou na letiště padl nápad, že ta rovná čára na domnělé slepé mapě může být runway, nicméně to nesedělo ani na letiště v Hořicích, ani v Hradci ani v Jičíně. Ale stejně už nebyl čas to hrotit a stěžejní indicie chyběly.

V Aeroklubu jsme pohovořili s pánem, který z nás doteď asi moc nevěří, nicméně skutečnost, že o ničem neví a Vosečka by zapíral i při mučení nám evokovala prostý fakt, že pro nás dnes asi již soutěž skončila.

Zavolal jsem JJejovi, v kolik začíná program v Josefově, jestli máme ještě čas do osmi hledat, ale JJ doporučil přijet rovnou do Ravelin XIV.

Dorazili jsme s úderem osmé, pohovořili s ostatními týmy, užili si výstřel z děla, naštěstí jsme s Bybou a DFensovým týmem měli rozum a před výstřelem opustili budovu.

Následovala historická přednáška PhDr. Jiřího Raka, během které mi bylo líto jak pana Raka, tak zejména JJeje. Umím si představit, že naplánování této akce, přednáška PhDr. Raka a celý ceremoniál stál za velké usilí. Ale bohužel objemné téma nebylo možné do detailu obsáhnout za hodinu času, takže pan profesor měl roli dost těžkou. Posádky byly hladové, unavené psychicky i fyzicky a tak bylo obtížné udržet pozornost, což je jednoznačně škoda. Soutežící, kteří nepřenocovali, byli nervozní, neboť je čekala ještě dlouhá noční cesta a někteří dokonce odjížděli během přednášky.

Těšíme se až JJ zveřejní počty a pořadí týmů, ať aspoň víme, že jsme nebyli poslední.

Závěrem: Vyrazili jsme na tuto soutěž poprvé, takže nemůžeme srovnávat s minulými ročníky. Soutěž se nám rozhodně strašně moc líbila a je zcela jisté, že se příští rok zúčastníme znovu. Měli jsme jisté rezervy, které plynuly z neznalosti, nejvíce nás zbrzdilo přesvědčení, že písnička a kříže spolu souvisí, na čemž jsme se trapně zacyklili. Analyzujeme, co je třeba příště udělat lépe a doufáme, že se umístíme více vpředu než letos, ačkoli máme pocit, že poslední jsme nebyli a že to napoprvé nebyl až takový propadák. No i když …

Náměty: Příští rok uvítáme předem znát program, tedy kdy a kde se bude spát, protože jsme si nechali auto s věcma na spaní ve Stárkově a další den se spalo v Josefově. Kdybychom to tušili, zanechali bychom již v pátek jedno z aut v Josefově, nemuseli v noci odjíždět atd.

Myslím, že by nebylo od věci předem říci, kolik waypointů na trati je, aby měl soutěžící alespoň přibližnou představu, v jaké fázi soutěže je.

Co se týče délky, souhlasím s tím, aby nebyla 24hodinová, nicméně klidně by se mohlo končit až o půlnoci, přeci jen je škoda o zbytek úkolů přijít.

Co se týče programu, jako přednáška apod, situoval bych ji klidně na neděli dopoledne, spolu s vyhlášením a nějakou přiměřeně společenskou akcí.

Další zajímavá možnost by byla zachovat všechny majáky apod ještě v neděli, aby si případně týmy, které nedokončily v časovém limitu, mohly soutěž „dohrát“ další den.

Každopádně to bylo opravdu krásné, potkali jsme samé fine lidičky a už teď se nepřestáváme těšit na další ročník.

Rozřešení najdete zde

Asi nevíte, co je to Viribus Unitis – více informací nasosáte na www.viribusunitis.cz, případně prohledejte stránky DFensova blogu a pátrejte po českém překladu, který zní: Spojenými silami.

Netradiční automobilovou orientační soutěž pořádá každý rok Jirka Jirout, vystupující pod přezdívkou JJ (chcete-li džej džej) známý to monarchista, který svou lásku k (nutno přiznat úspěšnější) beta verzi EU promítá právě i do této soutěže, navíc se tato tradičně koná v datum co nejbližší k výročí narození Františka Josefa I. (18. srpen) a Karla I. (17. srpen).

O Viribusu jsem tady psal už loni (zde) a naši premiéru v této soutěži bohužel znemožnil můj zlomený kotník. Letos už nás ale nic nemohlo zastavit, a tak náš tým, který jsme pojmenovali (díky účasti přátel z radioklubu) OK1KPI mohl směle nastoupit a to ve složení radioamatéři: Houba (OK1JWH), Karel (OK1CPI), radista: Majkl, amatéři: Byba a já, RIK, coby držitel volantu.

Na soutěž jsme se pilně připravovali, týden před akcí jsme v klubovně radioklubu učinili přípravné setkání, kde jsme stanovili čím pojedeme a co asi vezmeme sebou. Z diskuze na DFensovi jsem věděli, že speciálním hintem pro závod byl „Saturnin“, takže jsem knihu pořídil, zhltl, půjčil Majklovi. Karel sehnal audiobook, který jsem poslouchal celý týden v autě. Domluvili jsme se, že do Stárkova, na start závodu, přijedeme již v pátek večer a to dvěma vozy, Houbovým služebákem a naší (Byby a mojí) Sněhurkou (Chrysler Town&Country). Sněhurka jí říkáme proto, že uveze 7 trpaslíků. Přespíme, nepotřebné věci necháme v Houbově dehtové koktávce a Sněhurku připravíme na závod jako gangster car. Sebou jsme vymysleli vzít (a nakonec i vzali) neuvěřitelné množství věcí, o kterých se nebudu v této chvíli z taktických důvodů zmiňovat. Domluvili jsme si role, sepsali tzv. tudů list, provedli brainstorming a také winedrinking.

Všem soutěžím, závodům, nebo jiným zajímavým víkendovým akcím, které spojuje typicky nutnost přípravy ve formě dobrého spánku a kvalitní relaxace, samozřejmě předchází naprosto reálný mrsk v práci, neočekávané události, nemožnost stihnout vše, co člověk plánoval a s tím související spánkový dluh, případně jeho starší a všudypřítomná sestra kocovina. Nejinak tomu bylo před VU 2012. Jednou z věcí, kterou jsem si předsevzal bylo uvařit něco dobrého sebou, ideálně i na revanš ostatním. Jediný možný den přípravy těchto původně zamýšlených kulinařin jsem si stanovil na čtvrtek a rozhodl se vyrobit kuřecí galantýnku, paštiku a domácí chléb z žitného kvásku. Situaci zkomplikovala skutečnost, že moje bývalá žena měla před pár dny svátek. Pozval jsem ji již v neděli, jestli by se stavila cestou z práce, že jí popřejeme a ona se rozhodla přijet ve čtvrtek, a to prosím na kole, abychom – jak vysvětlila – mohli flašku otevřít. U předchozí myšlenky se nebudu zdržovat, nicméně jako důsledek vznikl nepříjemný fakt, že flašky se nakonec bootovali dvě, většinu jsem vypil já a takto vesele naladěn se vrhl do přípravy jídla na cestu.

První chybička vznikla tak, že jsem do paštiky zapomněl dát máslo, takže její výsledná konzistence byla poněkud sypčí. Druhou chybu jsem zjistil, když jsem vykostil kuře a všiml si, že jsem do paštiky zapomněl dát brusinky a mandle. Dostal jsem spásný nápad, udělat kuřecí galantinku s brusinkami a mandlemi, čímž jsem zase nechtěně vyřadil z konzumace kamaráda cukrovkáře. No tak zase si mohl dát paštiku. Zkrátka zcela vyřízený, protože jsem vlastně nestihl ani večeři, jsem si šel lehnout, abych se v pátek ráno probudil s dílčí kocovinou a odjížděl velmi časně do továrny, za účelem brzkého návratu zpět. Překonal jsem tradiční zácpu na D1 znásobenou chybějícími pruhy (kvůli nekonečnému budovatelskému úsilí v okolí 11km) a začal nakládat Sněhuru.

Byba nevěřícně kroutila hlavou, když jsem do auta ukládal polovinu vybavení garáže.

Stále se ptala: „A na co táhneš to a to, na co to tam budeme potřebovat?“

„No kdybych věděl, na co to budeme potřebovat, tak vím přesně co mám sebou vzít,“ odpovídal jsem s usilovným hledáním logiky.

Řídil jsem se zásadou, radějí sbalit více zbytečností, než aby něco důležitého chybělo. Takže se v autě postupně ocitaly i později zcela nepotřebné předměty jako namátkou: sekyrka, vodováha, balík soli, ocet, hydroxid sodný, koncentrát citronové šťávy, truhlářský vingl, zednické těžítko, olej do dvoutaktních motorů k centrále, (kterou nakonec Houba nevzal), kleště na stříhání plechu, podpalovač, sirky a spousta dalších zbytečností.

Když bylo všechno sbalené, čekali jsme na Majkla, který měl dorazit k nám cca v půl šesté a stejně jako my řešil cestu Chodov – Čerčany objízdnými trasami po krásách středočeských vesniček a silničkách pochybných tříd. Mezitím jsem udržoval telefonický styk s Houbou, který spolu s Karlem v Písku asi 90 minut nemohli najít měnič do auta. Nakonec ho našli a já jsem je donutil naložit pro jistotu i obrovskou UPSku 2200 od APCéčka.

Majkl dorazil, přeložili jsme jeho věci, jmenovali jsme Byby maminku kastelánem a vychovatelkou v jedné osobě a směle vyrazili směr Český Brod, abychom se vyhnuli zacpané Praze. Dostali jsme signál od Houby, že již také vyjíždějí z Písku. Proběhla nevyhnutelná debata:

RIK: „Máš UPSku?“

Houba: „Mám.“

RIK: „Máš ta horolezecká lana?“

Houba: „Počkej … mám!“

RIK: „Vzal sis takový to?“

Houba: „Bluetooth ….“

No Ebeni by z nás měli radost. Na cestu jsem vrazil do transmitteru kartu s audiobookem Saturnina a tak nám cesta krásně ubíhala za příjemné intonace Oldřicha Víznera.

Mezi Hradcem a Jaroměří jsme objevili benzínku, kde jsme učinili biologicky-technickou pauzu, dotázali se na pozici druhé posádky a rozhodli se na ně počkat. Také jsem usoudil, že bude stačit natankovat zde, než dohledávat nějakou plumpu poblíž Stárkova.

Další cestu jsme tedy absolvovali společně. Houba jel první a já si aspoň trošku odpočinul. V následující obci mi Houba volal, že četl tu ceduli na začátku a že si dovodil, že tady mají obecního fízla Járu a už v názvu vesnice ho nabádají, aby plnil obecní pokladnu výzvou: „Járo měř!“.

Spolu se zapadajícím sluncem jsme dorazili do Stárkova. Ukázalo se, že nikdo z nás se nepřipravil ani tak, že by byť jen tušil, kde se nachází ona fara, kterou Lacrima o.s. tak usilovně a musím se přiznat, že po shlédnutí mě napadal i přívlastek „beznadějně“ rekonstruuje. No než bychom vytahovali stroje a připojovali net, zvolili jsme jednodušší variantu a došli se potupně zeptat k místnímu kulturně-konzumačnímu centru, tedy restauraci, na jejíž zahrádce jsme podezřívali nejednoho hosta z členství v klubu Viribusáků. Ti nás již neomylně nasměrovali na místo určení.

Po příjezdu nás JJ hezky přivítal, my jsme se revanšovali jídlem a vínem, pojedli, popíjeli, seznámili se s některými dalšími týmy, také s rootem a Honzou ZZR a po velmi příjemně stráveném večeru odešli spát mnohem později, než by bylo bývalo racionální. Na druhou stranu dát si nějakou tu skleničku se ukázalo býti dobrým nápadem, neboť sál kina, ve kterém jsme spolu s dalšími posádkami přenocovali se brzy proměnil v údolí motorových pil, v němž hrál první housle nedaleko mě spící Houba, jemuž zbytek orchestru statečně sekundoval v tempu allegro con brio.

Ráno nás uvítal krásný den, snídaně a výborný čajík. Ukázalo se, že Houba trpí akutní kocovinou a chronickým deficitem spánku, ale čajík ho dokázal když ne postavit na nohy, tak alespoň přivést k životu.

JJ provedl prezenci a všem rozdal samolepku, na které byl vyobrazen malý státní znak Rakouska-Uherska a pod ním znak Království českého. Tyto symboly měly min. na dobu soutěže nahradit a překrýt na SPZtce modrý povinný kýčovitý obrázek, který symbolizuje Českou republiku v područí Evropské uhnije. Když nic jiného, tak JJejův obrázek je hezčí a důstojnější, ostatně jsem jej ze Sněhurky ani po závodě nesundaval.

Spolu se zápisem do soutěže jsme dostali návod, tedy popis principu, jak soutěž bude probíhat. Indicie na trati povedou k nějakému místu, na němž chytíme buď nějaký netradičně pojmenovaný modrozub, najdeme nějaké místopisné čí jiné jednoznačné označení, QR kód, nebo zkrátka získáme jinou jednoznačnou informaci, zkratku, číslo apod., které bude zároveň kódem k dalším indiciím a po jeho zaslání na mobil JJeje bude i informací pro organizátora, kdeže se náš tým pohybuje. Sami můžeme jeho pravost ověřit tím, že budeme hledat .zip soubor se jménem kódu na stránkách organizátora.

Samozřejmě nám připadalo nejrychlejší hacknout JJovi stránky, nicméně jednak jsme mohli předpokládat dlouhý adresář falešných .zip souborů (alespoň já bych to tak udělal) a jednak nám tento způsob nepřišel fair a nechtěli jsme se sami připravit o dobrodružství takto přízemním způsobem.

S úderem osmé prozradil JJ zadání prvního úkolu. Soutěžní otázka se vztahovala k předem avizovanému Saturninovi a první kód soutěže měl být: „Součet roků v nichž se mohl odehrávat děj knihy Saturnin.“

A byli jsme v prčici, jako ostatní. Už za jízdy jsme se bavili o tom, že kniha takřka téměř abstrahuje od místopisných a letopisných údajů. Takže jsme se pustili do společné činnosti. Majkl začal hledat historické souvislosti a řešit, zda nějaká skutečnost vylučuje, aby se děj odehrával za války. Karel začal vyvíjet script na brutal atack, Byba začala listovat knihou a téměř se jí povedlo nás navést na správnou myšlenku odkazem na datum 26.srpna a Houba začal googlovat. Nakonec jsme se shodli, že nejpravděpodobnější interval jsou meziválečná léta. Já jsem mezitím prohodil pár slov s JJejem, který se ptal jak jsme na tom, odpověděl jsem, že četli, četli, dokonce máme sebou, celou cestu poslouchali a nevíme, nevíme. Doteď nevím, jestli nás bylo JJejovi líto, nebo jestli chtěl roztrhat startovní pole. Také je možné, že moje nevinné přiznání, že nevíme, nepochopil jako, nevíme-hledáme, nýbrž jako nevíme-poraď a poradil. Vysvětlil mi, že na základně jedné informace se dá specifikovat 7 let příběhu a na základě druhé specifikovat přesný rok. Samozřejmě najít místo součtu roků jeden jediný bylo na cca. 30 vteřin a již jsme stahovali soubor 1937.zip.

Teprve později jsme dohledali, že 7 let které JJ vymyslel specifikovala zmínka o Škodě Rapid, kterou jezdila slečna barbora a která se vyráběla v letech 1935-1938, kniha vyšla v roce 1942. Je pravděpodobné, že horní limit by šel snížit ještě o válku, ačkoli je v knize sporný moment ohledně zatemňování v příběhu s panem Brudíkem. Nicméně zcela jednoznačnou indicií je zmínění datumu: „čtvrtek 26. srpna“, který Byba v textu našla a nikomu z nás nedošla závažnost tohoto oznámení. Při explorování kalendáře by jinak bylo jasné, že čtvrtek 26. srpna musel být v roce 1937, neboť ostatní jsou mimo výřez.

Stáhli jsme si následující soubor .pdf, který nám ukázal tento obrázek:

Když jsme nad tím začali diskutovat, zjistili jsme, že je kolem příliš mnoho posádek a naše debaty jsou dost slyšet. Uchýlili jsme se tedy ke strategii poodjet pryč. Jednak tím znervozníme soupeře a jednak budeme mít klid na rozpravu. Poodjeli jsme za roh na náměstí, ani tam jsme nebyli sami. Z obrázku se nám zdálo patrné, že se jedná o mimoúrovňové křížení železnic, k čemuž přispěla známá skutečnost, že jedním z členů realizačního týmu je David Viktora, jak sám JJ píše „železniční maniak“ a že i ve všech minulých ročnících byla nějaká vychytávka související s železnicí.

Poměrně rychle nás tak Pan Google přivedl nedaleko Trutnova … na tuto křižovatku železnic.

Ujali jsme se tedy vedení v soutěži (alespoň si to myslíme) a vyrazili přiměřeně svižným kalupem do Trutnova. Cestou jsme ještě řešili Saturnina i to křížení. V 8:38 jsme byli na místě. Chytili jsme kromě vlastních přístrojů i modrozub s divným jménem, ale jeho kód se nám nepodařilo zadat, neboť jsem si neuvědomil, že když chcípnu auto, přestane nám běžet wifina. Rozeběhli jsme se k mostům a našli asi 10 různých nápisových cedulek, než nám došlo, že bez motoru nic neověříme. Doběhl jsem tedy pro auto, zaparkoval ho blíž a šli jsme znovu proklepávat kódy. V tu chvíli přiletěl tým v bílém MB 100. Ihned jsme pochopili, že ten bluetooth byl správně a v 8:48 odesílali již druhý kód na telefon JJeje.

Pokračování zde:

Zdravím všechny nadšence motokárového sportu, Vypisuji opět desetihodinovku pro drsňáky “ Rychnovský Drsňák 2012 „.

Nezapomeňte si rezervovat termín ve sportovním kalendáři 2012.

Termín: 19.5.2012
Sraz účastníků, prezence: 9.00h
Rozprava se závodníky: 9.20h
Kvalifikace: 9.30h
Start závodu: 10.00h
Cíl závodu: 20.00h

PRAVIDLA ZÁVODU:

Závodní tým: 5 – 10-ti členné posádky. (1 vedoucí týmu pro komunikaci s pořadatelem).

Postavení na startu: Podle umístění v 8min. kvalifikaci vybraného člena týmu. (kvalifikaci jede pouze 1člen týmu)

Střídání: Každý přihlášený člen posádky musí minimálně jednou
střídat.

Servisní přestávky: Po 2 hodinách – 10 min

Cena: 1ks motokára 340ccm = 1tým: 18.000,-Kč.

V ceně je zahrnuto: půjčovné motokáry, půjčovné helmy, občerstvení po celou
dobu akce ( jídlo, nealko pití), zpracování výsledků, ceny pro tři
nejúspěšnější týmy.

Závodní pravidla podléhají provoznímu řádu provozovny PuJaMi.(viz.
www.pujami.cz/motokáry)

Přihlášky:
- Závaznou přihlášku pošlete na E-mail: pujcovna@pujami.cz,

(vždy uvádějte vedoucího týmu jmenovitě s tel. kontaktem a název týmu).

- Zaplacením startovného na účet 233747551/0100 (v.s.: bude přidělen po obdržení přihlášky). Přihlášení je platné až po připsání částky na účet.

Termín pro zaslání přihlášek: je nejdéle do 15.5.2012 Počet motokár je omezen a po naplnění stavu se nebudete moci do závodu přihlásit.

Minimální počet motokár pro start závodu je 5ks.
Maximální počet motokár pro start závodu je 10ks.

Těší se na Vás,
Ing. Miloš Michel

www.pujami.cz

Zdravím všechny příznivce motokár,

obracím se na vás s nabídkou možnosti startu v závodech Moravského poháru, Karting cupu a Mistrovství České republiky. Tým Motocar Club Praha si vám dovoluje nabídnout 2 stroje značky TonyKart osazené motory Vortex Rok o obsahu 125 ccm a výkonu 30 koní. Dále 2 stroje značky TonyKart osazené motory Vortex RVXX KZ2 o obsahu 125 ccm, šestistupňovou manuální převodovkou a výkonu 50 koní a 1 stroj značky TonyKart, motor Honda GX 390 s výkonem 15 koní. Nabízíme plný servis v rámci závodních víkendů, včetně všech administrativních úkonů a zajištění všech potřebných věcí ke startu v závodě.

Svezení s těmito stroji nabízí adrenalinové svezení s plně profesionální motokárou. Nabízíme také možnost testovacích jízd mimo závodní víkendy.

Více informací pro zájemce na emailu : mirakuty@seznam.cz

Přátelé, přináším upoutávku na zajímavou akci, kterou pořádá DFENS a která je svým způsobem odpovědí na Evropský den bez aut a různé jiné aktivistické akce nátlakových skupin typu hromadných cykloonanií. Na dni mobility by neměl chybět žádný správný Petrolhead a vůbec nikdo, kdo považuje individuální automobilovou dopravu za jeden z důležitých prostředků umožňující nám realizovat svůj svobodný život.

Akce se koná v sobotu: 24.9.2011 v čase od 15:00 do asi 17:00 hodin a je organizována jako nezávislá projížďka pro radost.

Veškeré detailní informace jsou zde: Tam také hledejte další upřesnění, která budou následovat.

Za sebe mohu říct, že jsem se účastnil již loni a akce byla moc pěkná. Jako bonus bylo k vidění spousta krásných vozítek, akce probíhala v naprosté pohodě, bez jakýchkoli excesů a setkala se tam hromada opravdu příjemných lidiček. Není pochyb, že letos se také zúčastním.

Foto: DFENS

Závodní tým Wasabi Racing, který se Kartrace zúčastnil v sezónách 2006 až 2008 a od roku 2009 absolvuje závody v seriálu Mistrovství ČR se rozhodl změnit aktuální závodní techniku.

Plně funkční motokára osazená technikou italské výroby Maranello má za sebou dvě velmi úspěšné sezóny s řadou pódiových umístění. Jen v letošním roce s ní Wasabi stáli 3x na stupních vítězův rámci MČR.

Podvozek Maranello RS8 (2009) je aktuálně osazen motorem Honda GX390 (2010), ale je vhodný i pro jiné kategorie a je k dispozici i bez aktuálního motoru. Motokára splňuje přísné homologační podmínky pro MČR a tím pádem i pro nižší soutěže jako je Moravský pohár, Karting Cup nebo Open Cup. Podvozek má najeto 20 závodních víkendů, motor 15.

Pokud někteří jezdci Kartrace zvažují přestup na „velké“ motokáry, je toto nabídka ideální přímo pro ně. K motokáře zdarma kompletní sada informací „Jak začít“ :)

Klikněte pro fotogalerii

Pro více informací nás kontaktujte na e-mailu racing@wasabikart.cz